Adopce citlivě, je to vůbec možné a jak vše zvládnout

Přinášíme příběh mladé ženy z New Yorku, který ukazuje, že adopce může být chvílí radostnou nejen pro adoptivní rodinu, ale i pro ženu, která se svého dítěte vzdává, ať už z jakéhokoliv důvodu.

Příliš mladá, abych byla matkou

Že jsem těhotná, jsem zjistila těsně před posledním rokem školy. Mí rodiče mě vzali k právničce, která se zabývá adopcemi, aby mě zasvětila do procesu, který mě čekal. Ukázala nám krabici plnou brožur a obrázků rodin, které touží po adopci. Strávila jsem měsíce prohlížením profilů rodin, ale nikdo se mi nezdál, jako ten pravý. Ani jsem nevěděla, co vlastně hledám. Možná jsem hledala někoho, kdo by mi připomínal mě za deset let, někoho, kdo by mého syna vychoval tak, jak bych si ho přála vychovat sama.

Chtěla jsem otevřenou adopci

Od začátku jsem věděla, že si přeji otevřenou adopci. Chtěla jsem být součástí synova života. Tyto dohody však tenkrát nebyly běžné. Rodiny nabízely, že budou posílat fotografie, ale nic víc. Neměla jsem jim za zlé, že chtěli, aby děťátko patřilo jen jim. Někdy to ale působilo tak, že jim nezáleží na ničem jiném, než na dítěti. Hodně jsem pracovala sama na sobě a chtěla jsem zůstat poblíž, emocionálně vyrovnaná.

Kathy a Tom

Ale Kathy a Tom takoví nebyli. Když přišli poprvé k nám domů, cítila jsem z nich úplně jinou energii. Kathy mi velmi děkovala za to, že o nich vůbec uvažuji. Několikrát potratila . Nepodlézala mi, právě naopak. Vymýšlela způsoby, jak bych mohla být součástí jejich života. “Můžeš chodit na hlídání. Můžeme pořádat společné večeře, oslavy narozenin. Cokoliv budeš chtít a bude ti příjemné.” Poprvé jsem si připadala důležitá, někdo se zajímal i o mě, ne jen o miminko. Mluvili jsme o mých plánech, starostech, nadějích.

Syn se narodil o měsíc dříve a Kathy byla se mnou u porodu. Celou dobu dbala o můj komfort a o to, jak se cítím. Když mi syna přiložili na hruď, řekla jsem jen: “Dejte ho prosím jeho matce.” Políbila jsem ho. A co jsem cítila?

• Bolest ze ztráty.
• Obrovskou úlevu.
• Vinu za to, že cítím úlevu. Udělala jsem to opravdu pro své dítě nebo sobecky pro sebe, abych si usnadnila život?

Splnili, co slíbili

Kathy a Tom splnili, co slíbili. Přišli na slavnosti k ukončení mého studia, ukázali syna mým přátelům. Byla jsem stále ještě sama dítětem a připadalo mi, že nemám čím přispět. Potřebovala jsem více času. Kathy pro mě ale držela místo v jejich životě. Věděla jsem, že i kdybych zmizela na dvacet let, mohu se kdykoliv vrátit. Důvěřovali jsme si navzájem. Kathy a Tom vychovali mého syna a je to ten nejsilnější, nejchytřejší a nejcitlivější mladý muž, jakého znám. Vychovali ale zároveň svým způsobem i mě.

Nyní mám své tři děti. I když mi bylo někdy úzko, smutek z toho, že jsem se vzdala svého prvního syna, mi pomohla překonat hlavně Kathy. A ona je mi tak vděčná. Ne za to, co nebo koho jsem jí dala. Je vděčná za mě.