„Jestli je voda zdarma, přineste mi ji. Nic jiného k pití nechci,“ hlásí hosté při objednávce poledního menu
Proč by měla hospoda dávat hostům něco zdarma? Vše má svou cenu. I ta voda, která teče z kohoutku, není zadarmo. Jsou však hosté, kteří na ni trvají a kteří ji odmítají zaplatit. Raději budou žíznit, než by dali pár korun za nějaký normální nápoj.
Bez peněz, do hospody nelez. Tohle pravidlo je známé a host by si ho měl zopakovat pokaždé, když vkročí dovnitř. To znamená, že je z jeho strany zcela mimo, když se dožaduje čehokoliv, co by mělo být zdarma. Tak to nebude!
Pracuji jako číšník už dobrých pár let a pokud je něco, co se mi o této práci líbí, je to sledování lidí. Naši stálí hosté z přilehlých kanceláří? Podle těch by si člověk mohl začít řídit hodinky. Přijdou vždy na stejný čas, sedají ke stále stejnému stolu, objednají si „to obvyklé“ a zase zmizí. Jenže, jak už to bývá, časy se mění, a s nimi i nároky našich hostů.
Nedávno se začala rozmáhat nová vlna – voda zdarma. To je takový nový trend. Naši hosté, zvyklí na kávu s vodou nebo sklenici vody k vínu, náhle chtějí vodu zdarma, i když si neobjednají nic jiného. „To není možné,“ říkáme jim vždy. Ale oni trvají na svém.
Každý den to je stejná písnička. „A co k pití?“ zeptám se, když se host usadí. „Vodu, a to zdarma,“ odpovídají s takovou samozřejmostí, jako bych se ptal, jestli chtějí dýchat čistý vzduch. A já jen pokrčím rameny a odpovím: „Omlouvám se, ale vodu zdarma poskytujeme pouze ke kávě nebo vínu.“ Většinou se potom rozhostí ticho, občas nějaký ten nespokojený povzdech.
Myslím, že to začalo jako trend z těch ‚eko‘ kaváren nebo moderních bister, která se chtěla nějak vymykat, nějak zaujmout. Ale u nás v restauraci, která si drží svůj tradiční šmrnc, je to jinak. Majitel je stará škola. „Voda zdarma? A co bude příště? Obědy zdarma?“ říkává, když se nad tím zamyslí. Já s ním souhlasím, v hospodě je běžné, že se za věci platí a tak by to mělo zůstat.
A tak to jde den co den. Někdo si stěžuje, někdo to pochopí a objedná si klasické pití. A někdo protestuje tím, že je na suchu. Ale já už to neberu osobně. Lidé chtějí víc a víc, a to zdarma. Jsem jen číšník, který se snaží vyjít vstříc, pokud to jde, ale taky musím dodržovat pravidla podniku.
Je to vtipné, protože někteří hosté to berou jako osobní urážku, když jim nechceme dát vodu zdarma. Ale ve většině případů se jen zamračí, pokývnou a řeknou: „Tak dobře, dejte mi tedy limonádu.“ A já si pomyslím, že ať už je to jakkoliv, naše restaurace má pořád něco, co ostatní nemají – a to je kousek tradice, který se tak snadno neztrácí.
Zdroj: Autorský text, emailový příspěvek