2148270852

„Svoji zanedbanou zahrádku radši nabídněte k prodeji, jste mezi námi nejhorší zahrádkáři,“ oznámil mi soused

Mít zahradu v kolonii znamená nutnost podřídit se určitým pravidlům. Určitému koloritu, trendům a postupům. Kdo to neudělá, může se velmi snadno a velmi rychle stát černou ovcí. Člověkem, na kterého mají ostatní pifku.

Že se každý stará jenom o sebe? Že si každý může dělat co chce? To je velký omyl. Zvláště, pokud si pořídíte zahradu v zahrádkářské kolonii. Ta funguje jako jakási osada, velká komunita. Kdo se vymyká zažitým standardům, toho tam lidé nemají rádi. O tom jsem se na vlastní kůži přesvědčil.

No tak dobře, zasvětím vás do toho, co se stalo na naší zahradě. Před pár lety jsme s manželkou koupili ten kousek země, co byl k mání v zahrádkářské kolonii nedaleko našeho bydliště. Neměli jsme zájem o pěstování cibule nebo rajčat. Naším snem bylo místo, kde bychom mohli po práci hodit nohy nahoru, zapálit gril a nechat starosti být někde za plotem.

Věděli jsme, že naše představy nejsou zrovna klasické. Všichni kolem nás měli své záhony jako ze zahrádkářských časopisů – řádky mrkve, vedle dokonalé cibule, rajčata, která by se dala měřit pravítkem. A kromě pár výjimek, jako byl starý pan Novák, co má zahradu o dvě parcely dál a rád na ni chodí jenom posedět, všichni ostatní makali od rána do večera. A večer? No večer se pak chlubili, kdo má větší okurku nebo kdo vyhrál boj s mšicemi.

Naši sousedé na nás koukali skrz prsty. Víte, přijít mezi ně a říct, že vaše pěstitelská ambice končí u toho, jestli pivo v ledničce je dost studené na to, aby osvěžilo, to nebyl zrovna recept na získání popularity. Postupně se šeptanda rozrostla do bodu, kdy už byl problém i nedostatečně posekaný trávník, nebo pár krtinců na pozemku.

A pak přišel ten den s panem Švecem, sousedem od vedle. Ten je z těch, co mají zahradu jako na vojenském cvičišti – všechno naměřeno na milimetr. Stál u nás a díval se přes plot na to, jak si s manželkou o víkendu opékáme špekáčky. Ani jsme nestačili pozdravit, a on na to vylítnul: „Víte, že jste ostudou celé kolonie? Neumíte tohle místo udržet jak se patří. Měli byste to prodat někomu, kdo to ocení a udělá s tím pořádek.“

Byl jsem v šoku, ale neztratil jsem hlavu. „Pane Švec,“ říkám mu, „vážím si vašeho názoru, ale my si tu zahradu koupili, abychom si odpočinuli, ne abychom soutěžili v pěstování. Každý to máme trochu jinak, a tak by to mělo být v pohodě, ne?“ On na to ale jen pokrčil rameny a řekl, že nechápe, jak někdo může mít tak malý zájem o pořádnou práci na zahrádce. A odkráčel.

Od té doby jsme sice nebyli zrovna kamarádi, ale udržujeme slušné sousedské vztahy. A my? My si naše malé útočiště užíváme pořád stejně. Grilujeme, relaxujeme a sem tam máme tu party. Možná že to není podle představ ostatních zahrádkářů, ale pro nás je to ten nejlepší kousek země na světě.

Zdroj: Autorský text, emailový příspěvek